Instituce / autor: | MMR - odbor regionální politiky |
Datum zveřejnění: | 30.1.2019 |
Registrační číslo: | 28 |
Klíčová slova: | péče, vesnické stavby, veřejný prostor |
Materiál byl zpracován s cílem sumarizace doporučení k péči o vesnické stavby a veřejný prostor.
Autorka v úvodu brožury popisuje co dělá vesnici vesnicí a proč by to tak mělo zůstat. Vesnice jsou lidská sídla zasazená do kulturní krajiny, utvářené po tisíciletí činností našich předků a do současné podoby formované životními potřebami lidí po několik staletí. Většina vesnic byla založena ve 13. století; většina staveb, které na venkově dnes stojí, vznikla v posledních třech staletích na místech a na půdorysech staveb středověkých.
Dále se brožura věnuje zachování "starého dobrého" a péči o to. Historické stavby přetrvaly desetiletí či staletí a jsou nejlepším důkazem kvality tradičních řešení a materiálů i umu našich předků. Nenahrazujme je proto bez rozmyslu řešením novým. Nové neznamená vždy lepší! Někdy může pomoci, při nevhodném použití však může hodně uškodit.
Další kapitola se věnuje ochraně, obnově i péči o to "staré". Pro zachování charakteru vesnice je v prvé řadě nezbytné zachovat co nejvíce z doby, kdy tradice byla samozřejmostí, a ne něčím, co tak těžko obnovujeme a křísíme. To znamená zachovat (a často zachránit) historickou zástavbu, po stavební stránce ji obnovit a nalézt pro ni nové využití. Konkrétně jsou zde popsány zásady, jak postupovat při opravě střech, zdí, stěn a základů, oken, dveří, vrat či u povrchových úprav (omítky, mazaniny, nátěry). Samostatně jsou v brožuře řešeny také návsi, cesty a prostranství.
Brožura se také zaměřuje na téma novostaveb, přístaveb a nových prvků, vč. jejich umístění a vzhledu.
Závěrečná část brožury pojednává o možnostech a povinnostech v péči o to "staré" a zejména zachování kouzla. Životní prostředí ovlivňuje kvalitu našeho života. Nejen množství škodlivin v ovzduší a ve vodě, ale i narušení vizuální harmonie našeho okolí škodí našemu zdraví a působí negativně na pohodu člověka. Usilovat o zachování harmonie, kterou tvoří hodnoty památkové, přírodní i další, by proto mělo být pro všechny samozřejmostí, protože jedině společnost jako celek má potenciál k zachování kulturního dědictví v celé jeho pestrosti a rozmanitosti pro budoucnost.